Myslela jsem, že chci lásku. Ve skutečnosti jsem hledala známou bolest.

Proč nás přitahují muži, kteří nám ubližují – a jak to souvisí s tátou?

Můj táta byl často pryč.
Na cestách, v práci… možná i proto, že utíkal před mámou a jejími emocemi, nevím.
A já se tehdy naučila něco, co jsem si dlouho neuvědomovala – že muži odcházejí.
A že láska znamená čekání, snahu, napětí.

Možná si říkáš, že jen „nemáš štěstí na muže“.
Ale pravda bývá hlubší.
Často nás přitahuje to, co jsme kdysi nazývali domovem – i když to bolelo.
A pokud byl náš první vzor mužské lásky vzdálený nebo nedostupný, tělo si to zapíše.
A pak, aniž bychom chtěly, hledáme známý pocit, ne zdravý vztah.

Nejsilnější otisky v sobě totiž nosíme z dětství.
A i když na ně dávno zapomeneme, naše tělo nezapomene.

---

Jak dcera miluje tátu, kterého nikdy neměla úplně

Táta je první muž, který formuje naši představu o tom, co je láska.
Ne slovně, ale tím, jak jsme se s ním cítily.

• Pokud byl přítomný, ale emocionálně vzdálený – naučily jsme se, že o pozornost se musí bojovat.
• Pokud byl nepředvídatelný – že láska je nejistota.
• Pokud byl kritický – že blízkost bolí.
• A pokud chyběl – že lásku je třeba si zasloužit.

A tak když pak v dospělosti potkáme muže, který je „zajímavý, vzdálený, trochu nečitelný“… naše tělo pozná ten pocit.
Ten známý tlak, to jemné napětí, tu směs touhy a bolesti.

A protože je to známé, vypadá to jako přitažlivé.

Tělo nepozná rozdíl mezi „známým“ a „bezpečným“

Naše mysl může toužit po klidu, ale tělo chce to, co zná.
Podle polyvagální teorie nervový systém rozpoznává „bezpečí“ ne podle slov, ale podle signálů, které jsou mu důvěrně známé.

A pokud jsi vyrůstala v prostředí, kde byl klid vzácný,
tvé tělo si může spojit lásku s napětím.
Proto se v přítomnosti klidného, stabilního muže můžeš cítit zvláštně – možná dokonce „nezainteresovaně“.

Ale není to o tom, že by s ním „nebyla chemie“.
Je to jen tvůj nervový systém, který říká:

„Tohle neznám. Tohle není domov.“

Transgenerační přenos: příběhy, které se opakují

Tyto vzorce se dědí.
Ne geneticky, ale emočně a behaviorálně.

Dcera, která měla nedostupného otce,
často vyroste v ženu, která si vybere muže s podobným nastavením.
Ne proto, že by to chtěla, ale proto, že jí to dává smysl na úrovni podvědomí.

Každá generace tak znovu a znovu hraje ten samý příběh –
dokud si někdo neřekne:

„Dost. Já to chci pochopit a změnit.“

A to je ten moment, kdy se vzorec přestává předávat dál.

Jak z toho vystoupit?

Změna nezačíná tím, že potkáš jiného muže.
Začíná tím, že uvidíš ten vzorec v sobě.

1. Zastav se a pojmenuj, co je ti „známé“

• Co mě na vztazích přitahuje – napětí, klid, výzva, chaos?
• Kdy cítím největší „chemii“ – a je to skutečně bezpečné?
• Co mi to připomíná z dětství?

2. Dovol si cítit, co jsi tehdy necítila

Vrať se do kontaktu se svým tělem.
Nejde o vzpomínky, ale o pocity: smutek, prázdno, zklamání, touhu po pozornosti.
To, co jsi tehdy nemohla cítit, se dnes může doléčit skrze vědomí a soucit.

3. Uč se poznávat klid jako lásku

Zpočátku ti může připadat „nudný“.
Ale jakmile ho začneš prožívat tělem –
v dechu, v očích, v přítomnosti –
zjistíš, že právě tam se skrývá skutečná hloubka.

Když přestaneš utíkat

Dnes už vím, že utíkání má mnoho podob.
Někdo utíká do práce, někdo do snahy zachraňovat, někdo do ticha.
Ale pokaždé jde o to samé –
o snahu necítit bolest, kterou jsme kdysi zažili, když jsme nebyly viděny.

Až když přestaneš utíkat, můžeš zůstat.
A až když zůstaneš, můžeš opravdu milovat.

💛 Na závěr

Pokud se v tom poznáváš, věz, že s tebou není nic špatně.
Jen tě tvé tělo vede zpět – k místu, kde se kdysi ztratila jistota, že můžeš být milovaná i bez snahy, napětí nebo bolesti.

A právě tam začíná uzdravení.
Ne v partnerovi, ale v tobě.

„Láska bez bolesti není nuda.
Je to uzdravení.“

Vzorce, které si neseme z dětství, se nerozplývají tím, že „si je uvědomíme“.
Potřebují být prožity, uviděny a přepsány v těle.🕊 Právě tam začíná skutečná změna.

Pokud cítíš, že jsi připravená do toho místa nahlédnout, můžeš se mi ozvat a společně se to podíváme.