Proč přitahuješ muže, se kterými trpíš. Není to smůla, je to biologie.

Znovu a znovu si vybíráš někoho, kdo tě nechá čekat. A pak si nadáváš, že jsi naivní. Přitom to není o slabé vůli ani špatném vkusu. Tvoje tělo si v minulosti jen spletlo lásku s neustálým napětím. A této záměně se říká program v podvědomí.

Sedíš u telefonu a čekáš, jestli napíše.

Nenapíše. Ozve se až za dva dny. Jednou chladnou větou. A tobě stejně vystřelí tep, jako by ti věnoval celý svět. Znáš ten pocit?

A pak přijde ten hodný. Ten, co píše přesně tak, jak slíbil. Co se upřímně ptá, jaký jsi měla den. Co tě nenechá ani na vteřinu v pochybách. Jenže ty u něj po týdnu cítíš jediné, chladnou nudu.

Nedává ti to smysl. Vyčítáš si to a dokola se ptáš sama sebe: „Co je se mnou špatně? Proč si pořád vybírám ty, co mě zraňují, a od ‚bezpečného přístavu‘ utíkám?“

Odpověď nehledej ve své povaze, v malé sebeúctě a už vůbec ne v horoskopu. Odpověď leží hluboko v tvém nervovém systému. A ještě hlouběji v tvém podvědomí.

Klid ti připadá jako nuda. A není to náhoda

Pro většinu z nás jsou bušící srdce a motýlci v břiše tím jediným pravým důkazem lásky. Jenže naše tělo nerozlišuje mezi zamilovaností a strachem tak, jak si myslíme.

Sevřený žaludek, neklid a ta bodavá nejistota, když čekáš na zprávu, to všechno je pro tvůj nervový systém fyzicky úplně stejný poplach jako vášeň.

Kortizol, adrenalin. A vzápětí obří dávka dopaminu, když se konečně ozve. Nahoru a dolů. Nahoru a dolů. Neustálá horská dráha.

A přesně tuhle emocionální houpačku si tvůj mozek zafixoval pod pojmem: „Tohle je ono. Tohle je ta pravá láska.“

Když se pak ocitneš vedle vyrovnaného a spolehlivého člověka, tvůj nervový systém se poprvé zklidní. Žádné napětí, žádné úzkostné čekání a sledování displeje mobilu, žádní motýlci v břiše způsobení strachem z odmítnutí. A tělo, zvyklé na neustálé drama, si to zklidnění přeloží po svém:

„Tady nic není. Je to nuda. Bez jiskry.“

Ono to tam přitom je. Jen to nekřičí.

Co se tvé tělo naučilo v dětství

Tenhle vzorec nevznikl v dospělosti. Jeho příčiny leží mnohem hlouběji.

Pokud jsi jako malá měla vedle sebe někoho, jehož pozornost sis musela zasloužit, tátu, který byl přítomný jen tělem, ale myšlenkami jinde, nebo mámu, která tě měla ráda jen tehdy, když jsi byla hodná a bezchybná, naučila ses jednu zásadní věc. Že láska je odměna za výkon. Že se na ni čeká. A že když budeš dostatečně trpělivá a dokonalá, možná se jí dočkáš.

Nervový systém je poslušný žák. Nastavil se na to, co znal ze všeho nejlíp. Na nejistotu. Na rytmus „teď tě vidím, teď neexistuješ“.

Když dnes potkáš muže, který tě drží v nejistotě, tvoje tělo si paradoxně oddechne. Ne proto, že by ti s ním bylo dobře. Ale proto, že je konečně „doma“. Vstupuje do terénu, který bezpečně zná.

A ten hodný muž, který ti nabízí lásku rovnou a bez podmínek? Ten do tvé staré vnitřní mapy nezapadá. Tělo si s ním neví rady a vyhlásí poplach, kterému ty pak říkáš: „Není tam chemie.“

Vzorec, který se v dětství uložil, není myšlenka. Je to program v podvědomí. A přesně proto ho neuvidíš, dokud se nezastavíš.

Proč to nezlomíš silou vůle

Právě tady většina dobrých rad selhává.

„Prostě si najdi někoho normálního.“
„Co na něm vidíš, když ti ublížil?“
„Musíš mít víc ráda sama sebe.“

Kdyby to šlo vyřešit prostým rozhodnutím, dávno bys to udělala. Nemáš to v hlavě špatně srovnané. Nebojuješ se svojí logikou. Bojuješ s tělem, které má tento vzorec zapsaný hlouběji než jakoukoli myšlenku.

Proto ti rozum jasně říká „uteč“, ale nohy tě stejně nesou zpátky. Není v tom slabost charakteru ani hloupost. Je v tom biologie, která jede po nejvyjetější koleji, jakou má k dispozici.

Dokud tu kolej neuvidíš, budeš si myslet, že máš prostě jen smůlu na muže. Přitom si nevybíráš hlavou. Vybíráš si tím, na co tě kdysi někdo nastavil.

To „nastavení“ má v odborné řeči název: program v podvědomí. Sedí v autonomním nervovém systému a řídí zhruba 95 % toho, jak reaguješ na muže, na hlasy z dětství, na známé pocity úzkosti. Vědomá hlava má na starosti jen zbylých 5 %. Proto ji přehluší.

Jak starý vzorec přepsat

Nervový systém není osud vytesaný do kamene. Je to spíš vyšlapaná cestička v lese. A mozek má schopnost vyšlapat novou. Pomalu, ale spolehlivě.

Nezačíná to tím, že hned zítra potkáš ideálního partnera. Začíná to u tebe.

1. Pojmenuj ten pocit

Až příště ucítíš tu známou horečku, to úzkostné čekání, nejistotu a touhu někoho dobývat, zastav se. Řekni si:

„Tohle není láska. Tohle je můj starý poplach.“

Nemusíš hned nic dělat. Stačí, že to poznáš. Dáváš tím tělu novou zkušenost. Že to napětí dokážeš ustát i bez toho, abys k němu znovu skočila.

2. Dej šanci klidu

Když potkáš člověka, který v tobě nevyvolá divokou bouři, neprchej hned po první schůzce s nálepkou „nuda“. Zůstaň. Vydrž tři nebo čtyři setkání. Dej svému nervovému systému čas zmapovat, že klid neznamená prázdnota. Že tě někdo může mít rád, aniž by to muselo bolet.

Bezpečí se ze začátku málokdy cítí jako motýli v břiše. Často se cítí jako neznámé ticho, kterému ještě neumíš plně věřit. Ale právě v tom tichu se dá poprvé v životě doopravdy vydechnout.

3. Rozpusť program v podvědomí

První dva kroky ti dají povědomí. Nezmění ale samotný program.

Pokud ho chceš rozpustit hlouběji, potřebuješ pracovat přímo s tím místem, kde vznikl. Ne s myšlenkou v hlavě, ale s konkrétní starou situací v podvědomí, kde se tvůj nervový systém naučil, že „napětí = láska“.

K tomu slouží metoda RUŠ (Rychlá a Účinná Změna Skutečnosti). Je to technika, která vrací klientku k původní scéně, ve které se program nastavil, a doslova ho z podvědomí odstraňuje.

Nejde o pochopení. Pochopení už máš, jinak bys tyto řádky ani nečetla. Jde o fyzické přepsání záznamu v nervovém systému.

Po sezení se stane něco zvláštního. Zavoláš stejnému typu muže, jaký tě dřív hodil na kolena, a najednou nic. Žádné bušení. Žádná horečka. Jen klidné pozorování: „Aha, tenhle mě dřív rozhodil.“ Rozum ví, co se dělo dřív. Tělo už s tím nic nedělá.

To je rozdíl mezi klasickou terapií a prací s podvědomím. Klasická terapie vede k pochopení („rozumím, ale dělám to dál“). Práce s podvědomím vede ke změně („už to nedělám“).

Časté otázky

Co je trauma bond a jak souvisí s tímhle vzorcem?

Trauma bond je citová vazba, která vzniká v opakovaném cyklu napětí a úlevy. Když ti někdo pravidelně ubližuje a pak se omluví (nebo se prostě jen ozve po dvou dnech mlčení), tvůj nervový systém dostane silnou dávku úlevy. Ta úleva se ti zapíše jako „láska“. Klasický trauma bond.

Proč mě přitahují emocionálně nedostupní muži?

Protože ti reprodukují známý vzorec z dětství, kde láska byla podmíněná nebo nedostupná. Tvůj nervový systém tam byl nastavený a považuje to za „domov“. Není to preference. Je to nastavení podvědomí.

Jak dlouho trvá tenhle vzorec změnit?

Záleží na hloubce. Uvědomění přichází často za pár týdnů systematické práce se sebou. Přepsání programu v podvědomí bývá otázka jednoho až tří sezení metodou RUŠ. Ale nová „vyšlapaná cestička“ v nervovém systému chce ještě další měsíce reálné zkušenosti se zdravými vztahy.

Funguje na to psychoterapie, nebo je potřeba jiná metoda?

Klasická psychoterapie ti pomůže pochopit, proč to děláš. Pokud potřebuješ víc než pochopení a chceš, aby tělo skutečně přestalo reagovat po staru, je efektivnější metoda pracující přímo s podvědomím a nervovým systémem. Například RUŠ, EMDR nebo somatické terapie.

Kde v Praze najít terapii pro tenhle vzorec?

Pracuju s tímto tématem osobně v Praze 7 Holešovicích i online přes Zoom. Můžeš si zdarma domluvit 15 minut úvodní konzultace, kde si popovídáme, jestli je moje práce pro tebe vhodná. Podrobnosti najdeš na stránce Sezení 1:1.

Když odejdeš s jednou větou

Nejsi rozbitá. Nikdy jsi nebyla. Jen tě kdysi někdo naučil špatnou definici lásky.

A definice se dají naučit znovu.

---

O autorce

Hana Pflegerová je certifikovaná terapeutka metody RUŠ. Přes deset let se věnuje práci s podvědomím, polyvagal teorií a holistickému přístupu k ženám. Pomáhá klientkám rozpouštět staré programy v podvědomí, které jim řídí vztahy, sebehodnotu a rozhodování. Pracuje osobně v Praze 7 Holešovicích i online.

Více o Haně · Sezení 1:1 · Stáhni si e-book Tělo ví zdarma